OBSLUHOVAL JSEM VYTRVALOSTNÍ KRÁLE
aneb Humrův pohled na akci Bílý krystal
(24 hodin na horském kole - Bystřička 16.6 - 17.6. 2007)
V minulých dnech se mi dostalo nebývalé cti, když jsem byl trojicí elitních ultravytrvalců Beskydbiku vybrán do řad realizačního týmu pro extrémní závod 24 hodin na horském kole. Složení družstva jasně prozrazovalo jeho vítězné ambice a proto musela být příprava na akci s krycím názvem Bílý krystal nadmíru svědomitá a důkladná. Abychom se vyvarovali chyb způsobených časovou tísní, započali jsme s přípravami s dostatečným časovým předstihem před startovním výstřelem.
Již ve středu se uskutečnil první brífing spojený s pečlivým plánováním a výběrem místa pro stavbu zázemí v místě závodu. Po rekognoskaci geologické stavby podloží, úhrnu hlodavců a hmyzu padla volba na takřka totožné místo jako v loňském roce. Celá akce se neobešla bez závistivých poznámek místního obyvatelstva k Victorově plagiátu sekery Fiskars. Vše se nakonec vyřešilo diplomatickou cestou a bez potyček. Po návratu z Bystřičky bylo ještě třeba v týmovém skladu vybrat komponenty pro Hepošův stroj.
Tímto byl zároveň určen můj čtvrteční program. Již od rána jsem se věnoval demontáži klik a středového složení strhaného tvrdými tréninkovými dávkami. Po úspěšném odvrtání veškerých šroubů fixovaných podivným modrým lepidlem se celý úkon zdařil a spolu s majitelem biku jsme přistoupili k montáži nových klik vyvedených ve speciálním designu pro závod 24 hodin. Pravá klika s logem závodu a levá s motivem mužů ukazujících si na neznámý typ letadla, reflektující Hepoškovu zálibu v létajících strojích. Po celkovém vyčištění a promazání kola následovala projížďka, která měla odhalit případné problémy. Rádesův úsměv a vztyčený palec na jejím konci však značil dobře odvedenou práci a byl odměnou, která by zahřála u srdce každého mechanika.
Čtvrteční přípravy vyvrcholily doručením speciálního dárku od mistra světa v závodech 24 hodin Tinkera Juareze z teamu cannondale. Tento sympatický indián chlapcům věnoval talisman v podobě prasečí hlavy, který jemu dopomohl již k nejednomu vítězství. Bohužel pád kontejneru z letištního vozíku způsobil frakturu čuníkovy lebky a bylo potřeba uvést vše do původního stavu. Ke slovu přišla mohutná jehla, titan-karbonová nit a kombinačky. Po několikahodinovém snažení se povedlo vše pevně sešít a následovalo hluboké zamražení hlavy. Celou bezesnou noc mne provázely obavy, zda poškození takového rozsahu neubralo talismanu na jeho magické síle. Nedělní vítězstí družstva však poukázalo tuhý kořínek mexického vepře a v současné pozávodní euforii dokonce zvažujeme stažení žaloby podané na Letiště Ruzyně.
Kompletací talismanu skončily mé předzávodní povinnosti a s celým týmem jsem se znova setkal až v průběhu závodu. Na Bystřičku jsem přichvátal ze závodu českého poháru před 21. hodinou, kdy se mnou začínala na stánku Beskydbiku beseda. Ta byla snad jedinnou stinnou stránkou celé, jinak skvěle zorganizované, akce, jelikož zájem lidu o mé životní moudra několikanásobně převýšil kapacitu stanu. Po dohodnutí náhradního termínu a místa konání besedy ( přesný čas odjezdu přímého vlaku do Sazka arény bude zveřejněn již brzy – díky Zdendo Nádražáku! ) se davy rozešly a já si tak mohl vklidu potřást pravicí se špičkou představenstva Beskydbiku Vránisem. Ten ani v náročných klimatických podmínkách ovlivněných blízkou přehradou nenechal svůj tým bez dozoru a výraznou měrou se podílel na skvělém psychickém stavu svého, tou dobou již o kolo vedoucího, družstva. Právě předtucha vítězství byla důvodem, proč se musel Krák předčasně odebrat do své rezidence – bylo třeba z týmového rozpočtu vyčlenit tučnou finanční částku na prémie. Po chvíli trudomyslnosti byl do zázemí povolán Bliňa, který náladu opět pozvedl a mimoto se i jinak podílel na bezproblémovém chodu soukolí Victor-Hepoš-Zajíc. Celý stan se v těchto chvílích navíc topil v záplavě aroma výtečných těstovin, které s takřka mateřskou láskou připravil pro tým Konva.
S příchodem tmy se pomalu začala projevovat únava nejen na závodnících, ale i na jejich strojích, což naopak vybičovalo mé pracovní nasazení. Tu bylo potřeba něco dotáhnout, namazat, vyměnit, očistit, zakroutit, dolít, onde přihonit, protáhnout, zapošít, promnout… Nutno ale dotat, že se kluci na závod připravili opravdu svědomitě a veškeré servisní zásahy nebyly závažného charakteru. Intervaly střídání byly na noc prodlouženy na brutálních 6 okruhů, což ale zajišťovalo odpočívajícím alespoň pár hodin spánku. Lehké komplikace nastaly pouze během Victorovy jízdy, kdy bylo potřeba předčasně vyměnit dosluhující baterie ve světlech.
Svítání vlilo chlapcům do žil čerstvou krev. Hepoš, který spánek vyměnil za špásování s hosteskou Vendulkou, kterou bylo potřeba po jeho řádění dokonce dofouknout, nás o tom přesvědčil okruhy zajížděnými ve skvostných časech. Po něm se na trať jako raketa vrhnul Victor, který dokázal tempo ještě vystupňovat. Jeho triumfální rozlet však ve 2. kole zastavily křeče a na trať se musel předčasně vydat Zajíc. Od této chvíle nás tento sympatický perspektivní mladík začínal přesvědčovat o své psychické odolnosti. Jako by totiž Victorova indispozice nebyla málo, postihla Hepoška náhlá žaludeční nevolnost. Ani průjezdy kolem dávícího Hepoše a Victorka zmítajícího se v křečích, ani vytahaná inverzní pružina zadního měniče nesrazily Zajdu na kolena a přijal úděl zachránce družstva jako pravý muž. Strojovým tempem hltal chladné ranní kilometry až do chvíle kdy se stav jeho kolegů zlepšil natolik, že jej byli schopni vystřídat. I přes tuto krizi kluci stále drželi náskok zhruba dvou okruhů a když potom na trať vtrhl znovuzrozený Victor, bylo již téměř jisté, kdo v cíli vystoupí na nejvyšší stupínek bedny. Neúnavný Bliňa navíc ochotně zajišťoval catering a pro potěchu týmu se nezdráhal co chvíli prohodit vtipnou glosu.
Do konce ultravytrvaleckého martýria chyběly zhruba 2 hodiny, když se do centra závodu přiřítila delegace Beskydbiku a spřízněných fanoušků v čele s neunavným Krákem a legendárním Štěpánem. V tu chvíli jsem pochopil, že je o družstvo dobře postaráno a mohu se s klidným svědomím vydat na závod valašského poháru do Ratiboře. Přišel jsem sice o konec závodu, Victorovůvo vítězné kolo s hosteskou Vendulkou zavěšenou kolem krku, která jej celých 7 kilometrů náročného okruhu častovala vášnivými polibky i o slzy dojetí v cíli, ale i tak musím říct: „ Viktorku, Hepošku, Zajíčku, díky! – Byli jste skvělý tým a byla radost Vám pomáhat!
Humr (Martin Haman)
Foto Vranis
