OBSLUHOVAL JSEM VYTRVALOSTNÍ KRÁLE
aneb Humrův pohled na akci Bílý krystal
(24 hodin na horském kole - Bystřička 16.6 - 17.6. 2007)
V minulých dnech se mi dostalo nebývalé cti,
když jsem byl trojicí elitních ultravytrvalců Beskydbiku vybrán
do řad realizačního týmu pro extrémní závod 24 hodin na horském
kole. Složení družstva jasně prozrazovalo jeho vítězné ambice
a proto musela být příprava na akci s krycím názvem Bílý krystal
nadmíru svědomitá a důkladná. Abychom se vyvarovali chyb způsobených
časovou tísní, započali jsme s přípravami s dostatečným časovým
předstihem před startovním výstřelem.
Již ve středu se uskutečnil první brífing spojený s pečlivým plánováním
a výběrem místa pro stavbu zázemí v místě závodu. Po rekognoskaci
geologické stavby podloží, úhrnu hlodavců a hmyzu padla volba
na takřka totožné místo jako v loňském roce. Celá akce se neobešla
bez závistivých poznámek místního obyvatelstva k Victorově plagiátu
sekery Fiskars. Vše se nakonec vyřešilo diplomatickou cestou a
bez potyček. Po návratu z Bystřičky bylo ještě třeba v týmovém
skladu vybrat komponenty pro Hepošův stroj.
Tímto byl zároveň určen můj čtvrteční program. Již od rána jsem
se věnoval demontáži klik a středového složení strhaného tvrdými
tréninkovými dávkami. Po úspěšném odvrtání veškerých šroubů fixovaných
podivným modrým lepidlem se celý úkon zdařil a spolu s majitelem
biku jsme přistoupili k montáži nových klik vyvedených ve speciálním
designu pro závod 24 hodin. Pravá klika s logem závodu a levá
s motivem mužů ukazujících si na neznámý typ letadla, reflektující
Hepoškovu zálibu v létajících strojích. Po celkovém vyčištění
a promazání kola následovala projížďka, která měla odhalit případné
problémy. Rádesův úsměv a vztyčený palec na jejím konci však značil
dobře odvedenou práci a byl odměnou, která by zahřála u srdce
každého mechanika.
Čtvrteční přípravy vyvrcholily doručením speciálního dárku od
mistra světa v závodech 24 hodin Tinkera Juareze z teamu cannondale.
Tento sympatický indián chlapcům věnoval talisman v podobě prasečí
hlavy, který jemu dopomohl již k nejednomu vítězství. Bohužel
pád kontejneru z letištního vozíku způsobil frakturu čuníkovy
lebky a bylo potřeba uvést vše do původního stavu. Ke slovu přišla
mohutná jehla, titan-karbonová nit a kombinačky. Po několikahodinovém
snažení se povedlo vše pevně sešít a následovalo hluboké zamražení
hlavy. Celou bezesnou noc mne provázely obavy, zda poškození takového
rozsahu neubralo talismanu na jeho magické síle. Nedělní vítězstí
družstva však poukázalo tuhý kořínek mexického vepře a v současné
pozávodní euforii dokonce zvažujeme stažení žaloby podané na Letiště
Ruzyně.
Kompletací talismanu skončily mé předzávodní povinnosti a s celým
týmem jsem se znova setkal až v průběhu závodu. Na Bystřičku jsem
přichvátal ze závodu českého poháru před 21. hodinou, kdy se mnou
začínala na stánku Beskydbiku beseda. Ta byla snad jedinnou stinnou
stránkou celé, jinak skvěle zorganizované, akce, jelikož zájem
lidu o mé životní moudra několikanásobně převýšil kapacitu stanu.
Po dohodnutí náhradního termínu a místa konání besedy ( přesný
čas odjezdu přímého vlaku do Sazka arény bude zveřejněn již brzy
– díky Zdendo Nádražáku! ) se davy rozešly a já si tak mohl vklidu
potřást pravicí se špičkou představenstva Beskydbiku Vránisem.
Ten ani v náročných klimatických podmínkách ovlivněných blízkou
přehradou nenechal svůj tým bez dozoru a výraznou měrou se podílel
na skvělém psychickém stavu svého, tou dobou již o kolo vedoucího,
družstva. Právě předtucha vítězství byla důvodem, proč se musel
Krák předčasně odebrat do své rezidence – bylo třeba z týmového
rozpočtu vyčlenit tučnou finanční částku na prémie. Po chvíli
trudomyslnosti byl do zázemí povolán Bliňa, který náladu opět
pozvedl a mimoto se i jinak podílel na bezproblémovém chodu soukolí
Victor-Hepoš-Zajíc. Celý stan se v těchto chvílích navíc topil
v záplavě aroma výtečných těstovin, které s takřka mateřskou láskou
připravil pro tým Konva.
S příchodem tmy se pomalu začala projevovat únava nejen na závodnících,
ale i na jejich strojích, což naopak vybičovalo mé pracovní nasazení.
Tu bylo potřeba něco dotáhnout, namazat, vyměnit, očistit, zakroutit,
dolít, onde přihonit, protáhnout, zapošít, promnout… Nutno ale
dotat, že se kluci na závod připravili opravdu svědomitě a veškeré
servisní zásahy nebyly závažného charakteru. Intervaly střídání
byly na noc prodlouženy na brutálních 6 okruhů, což ale zajišťovalo
odpočívajícím alespoň pár hodin spánku. Lehké komplikace nastaly
pouze během Victorovy jízdy, kdy bylo potřeba předčasně vyměnit
dosluhující baterie ve světlech.
Svítání vlilo chlapcům do žil čerstvou krev. Hepoš, který spánek
vyměnil za špásování s hosteskou Vendulkou, kterou bylo potřeba
po jeho řádění dokonce dofouknout, nás o tom přesvědčil okruhy
zajížděnými ve skvostných časech. Po něm se na trať jako raketa
vrhnul Victor, který dokázal tempo ještě vystupňovat. Jeho triumfální
rozlet však ve 2. kole zastavily křeče a na trať se musel předčasně
vydat Zajíc. Od této chvíle nás tento sympatický perspektivní
mladík začínal přesvědčovat o své psychické odolnosti. Jako by
totiž Victorova indispozice nebyla málo, postihla Hepoška náhlá
žaludeční nevolnost. Ani průjezdy kolem dávícího Hepoše a Victorka
zmítajícího se v křečích, ani vytahaná inverzní pružina zadního
měniče nesrazily Zajdu na kolena a přijal úděl zachránce družstva
jako pravý muž. Strojovým tempem hltal chladné ranní kilometry
až do chvíle kdy se stav jeho kolegů zlepšil natolik, že jej byli
schopni vystřídat. I přes tuto krizi kluci stále drželi náskok
zhruba dvou okruhů a když potom na trať vtrhl znovuzrozený Victor,
bylo již téměř jisté, kdo v cíli vystoupí na nejvyšší stupínek
bedny. Neúnavný Bliňa navíc ochotně zajišťoval catering a pro
potěchu týmu se nezdráhal co chvíli prohodit vtipnou glosu.
Do konce ultravytrvaleckého martýria chyběly zhruba 2 hodiny,
když se do centra závodu přiřítila delegace Beskydbiku a spřízněných
fanoušků v čele s neunavným Krákem a legendárním Štěpánem. V tu
chvíli jsem pochopil, že je o družstvo dobře postaráno a mohu
se s klidným svědomím vydat na závod valašského poháru do Ratiboře.
Přišel jsem sice o konec závodu, Victorovůvo vítězné kolo s hosteskou
Vendulkou zavěšenou kolem krku, která jej celých 7 kilometrů náročného
okruhu častovala vášnivými polibky i o slzy dojetí v cíli, ale
i tak musím říct: „ Viktorku, Hepošku, Zajíčku, díky! – Byli jste
skvělý tým a byla radost Vám pomáhat!
Humr (Martin Haman)
Foto Vranis